Psy se zabývá od svých dvanácti let. Dříve chovala německé ovčáky a knírače, s nimiž dělala sportovní kynologii. Té se věnuje dodnes. Ovšem s přibývajícím věkem měla Hana Radovesnická z Vojkovic čím dál větší potřebu pomáhat ostatním.
„Párkrát už jsem se ocitla v nemocnici a vím, jaké to tam je. Na nikoho nemůže tamní prostředí působit pozitivně,“ uvedla důvod, proč se začala zajímat o canisterapii.
„Hlavně kvůli seniorům, protože když se člověk podívá do nemocnic a domů pro seniory, tak má pocit, že se na ně kašle. Podobné je to i u postižených dětí,“ poznamenala Radovesnická, která je civilním povoláním učitelka. I proto chápe, s jakými potížemi se potýkají lidé, kteří s postiženými dětmi pracují.
Aby se mohla věnovat canisterapii, udělala si před dvěma lety potřebné zkoušky a nyní se svými dvěma psy pravidelně dochází do frýdecko-místecké nemocnice a do zvláštní školy v ulici 28. října v Místku.
„Když jsem byla poprvé v nemocnici nebo ve speciální mateřské škole, pokaždé jsem byla po návratu domů úplně hotová. Zpočátku jsem si říkala, jestli to vůbec zvládnu, když vidím, kolik bolesti je v nemocnici, na druhou stranu člověka potěší, že může takto pacienty rozptýlit a udělat jim radost,“ popsala Radovesnická s tím, že se canisterapii věnuje ve svém volném čase.
„V nemocnici je to o tom, že si pejska pohladí a já jim u toho povídám. Je to skvělé rozptýlení pro pacienty. Když jsem tam byla naposledy, byla tam paní, která na nic nereagovala, ale když jsem jí položila ruku na pejska, tak ho začala hladit. Otevřela oči a bylo poznat, že se snaží reagovat. Bylo to něco úžasného,“ podotkla Radovesnická.
„U dětí je to pro mě pořádný záběr, protože musím celou hodinu dávat pozor. U tělesně postižených je třeba hlídat, aby přes pejska neupadli. Mentálně postižení zase, ač nechtěně, mohou pejskovi ublížit. Třeba tím, že ho špatně stisknou, nebo dokonce kousnou či kopnou,“ upozornila. „I to se mi už stalo. Loni jeden z nich pejska chytl a kousl do ucha. Pes naštěstí nic neudělal. Stafbulíci mají posunutý práh bolesti, takže se po něm ani neohnal.“
Nana nosí návštěvám boty, které si vyzují
Hanu Radovesnickou však těší, když vidí, jaké pokroky děti dělají. „Když jsem mezi ně se psy přišla poprvé, jedna dívka se vyloženě schovávala pod okno, protože se jich bála. Posledně už ale chtěla s jedním z nich jít sama bez mé asistence,“ řekla. „Děti se na psech učí například poznávat barvy, počítají, kolik mají uší, očí či nohou, nebo na pejscích ukazují, kde mají ocas.“
Pokud jde o canisterapii, může ji dělat jakékoli plemeno. „Hlavní je, aby na tom pes byl dobře po povahové stránce. Nesmí se bát, nesmí být agresivní, musí milovat lidi,“ vyjmenovala Radovesnická.
Zkouška se totiž skládá ze dvou částí. „První je poslušnost, kterou naučíte každého psa. Při druhé se testuje povaha, kdy člověk jde se psem kolem skupinky, která je velmi hlučná, a vystřelí třeba deštník. Pes by se neměl leknout, neměl by utéct, neměl by deštník napadnout, ale podívat se, co se stalo,“ nastínila.
Chovatelka z Vojkovic používá na canisterapii dvojici stafordšírských bulteriérek Sashu a Nanu. „Už dříve jsem měla amerického staforda Bobinu, která byla mou společnicí a všude mě doprovázela. Ráda jsem s ní jezdila po výstavách, protože jsme všude vyhrávaly,“ usmála se.
Jenže ta pak umřela a o dva roky později si Hana Radovesnická pořídila právě Sashu a později i Nanu. „Fascinuje mě mimika, protože když se na ně podíváte, tak se fakt smějí, nebo jsou naopak smutní. Kolikrát se i mezi sebou pohádají. Mají společnou postel, ale pak ještě jednu náhradní, kdyby mezi nimi něco nebylo v pořádku. Díky tomu to okamžitě poznám,“ prozradila s tím, že na návštěvy k ní mohou jen ti, kteří mají psy rádi.
„Nana je totiž z dřívějšku zvyklá nosit boty, takže když se někdo vyzuje, automaticky mu je přinese. Někdy je to na Opavu,“ zakončila s úsměvem.
